Abstrakt: „Baťko Dnipro“, tatíček Dněpr, jak mu Ukrajinci láskyplně říkají, dělí republiku na dvě poloviny. Zatímco pravobřežní Ukrajina byla po staletí (až do konce 18. stol.) v držení Polska, levobřežní část (a metropole Kyjev) tíhla spíše k Rusku. Po rozpadu SSSR (1991) zůstalo na Ukrajině asi 11 milionů Rusů a navíc kolem 5 milionů rusky se běžně (přednostně) dorozumívajících občanů. (Ukrajinský jazyk uvedlo – při sčítání lidu 5. 12. 2001 – jako mateřský 67,5 % obyvatel Ukrajiny (o 2,8 % víc než při posledním „sovětském“ censu v roce 1989). Ruštinu označilo za mateřštinu 29,6 % obyvatel (o 3,2 % méně než v roce 1989). V Rusku žije (2004) kolem 4,5 mil. Ukrajinců.) Výraz ruská národnostní menšina není v případě Ukrajiny zcela korektní, početně jde totiž o zřejmě nejvýznamnější minoritu v Evropě. Podíl Rusů dosahoval v době vyhlášení nezávislosti 22 % veškeré populace státu! Od roku 1991 vzniklo nemálo problémů souvisících s menšinami, a zejména s ruským a „ruskojazyčným“ obyvatelstvem – v „kádrové“ politice, v otázkách vzdělávání, v souvislosti s výpady proti kulturním činitelům i představitelům moskevského patriarchátu. Ukrajina se snaží distancovat od bývalé „metropole“ a stát se plnohodnotným evropským státem.