Časopis pro ty, kteří chtějí porozumět světu kolem sebe.
Časopis s obsahem recenzovaným odborníky.
Časopis s obsahem recenzovaným odborníky.
Příloha článku: JÍCHOVÁ, J., DVOŘÁKOVÁ, N. (2021): Vinohrady a Žižkov na podkladu historických cenzů – území plná kontrastů. Geografické rozhledy, 30(3), 16–19.
Významná česká geografka Julie Moschelesová (1892–1956) publikovala v roce 1937 článek, v němž hodnotí sociální strukturu pražských regionů pomocí několika ukazatelů, mj. podílu dětí v populaci, počtu služebných na 100 domácností či podílu pracujících osob na celkovém počtu výdělečně činných. Výstupem článku je například členění Prahy na sociálně slabé a silné regiony (obr. 1) či dělení města na ekonomické regiony podle převažujícího zastoupení pracujících v určitém typu odvětví.
Obr. 1: Regiony Velké Prahy klasifikované podle sociálního indexu.
Legenda: 1 – silný region, 2 – slabý, 3 – extrémně slabý, 4 – hranice centra, 5 – hranice periferního pásu. Zdroj: Moschelesová (1937).
Obraz o sociální struktuře Prahy v první polovině 20. století podává také Zeměpisný průvodce Velkou Prahou od Jiřího Krále (1946). Tato příručka pro vysokoškolské studenty geografie a pedagogy na středních školách, která je bohatým zdrojem dobových reálií o pražských čtvrtích, obsahuje množství mapových ilustrací a fotografií dokreslujících nejen sociální rozvrstvení obyvatel Velké Prahy (obr. 2), ale také náměty pro putování po Praze a jejím blízkém okolí.
Obr. 2: Sociální rozvrstvení obyvatelstva a zalidněnost domů ve Velké Praze. Zdroj: Král 1946.
Ctibor Votrubec v Zeměpise velkoměsta (1965) analyzuje komplexní geografický obraz Prahy, z velké části se věnuje především charakteristikám hospodářského života, sociální strukturu popisuje především na základě kvality bytového fondu či zaměstnání pražského obyvatelstva.
František Charvát a Jiří Večerník se v článku z roku 1977 zaměřili na to, jaký vliv měl socialistický rozvoj na původně kapitalistické město. Zkoumali zastoupení jednotlivých společenských skupin na území Prahy na základě struktury ekonomicky aktivních obyvatel a dosaženého vzdělání mezi lety 1930 až 1970. Na základě dat z cenzu z roku 1930 porovnali podíl dělnické třídy v populaci pražských katastrů. Podle autorů přineslo socialistické zřízení zmenšení rozdílů mezi zastoupením dělnické populace v jednotlivých katastrech. Zatímco v roce 1930 by se muselo přestěhovat 14,8 % dělnické populace, aby došlo k vyrovnání rozdílů, v roce 1970 by bylo potřeba přesunout již jen 5 % dělnického obyvatelstva (Charvát, Večerník 1977). Ve své práci se věnovali také třídnímu původu a původní sociální příslušnosti obyvatel Prahy. Jak ukazují jejich zjištění na datech z mikrocensu z roku 1967, bylo v Praze koncentrováno více obyvatel pocházejících z rodin úředníků a zaměstnanců (28 % v Praze oproti 9 % na ostatním českém území), přičemž z rodin buržoazie pocházelo 6 % a z rodin maloburžoazie 16 % oslovených respondentů. Největší váhu měl dělnický původ, charakteristický pro 49 % pražské populace (Charvát, Večerník 1977).
Obr. 3: Podíl osob s vysokoškolským a úplným středním odborným vzděláním v populaci nad 15. Zdroj: Charvát, Večerník 1977.
Petr Matějů (1980) se zaměřil na vývoj sociálně prostorové struktury Prahy rovněž v letech 1930–1970. Sociální strukturu hodnotil pomocí faktorové analýzy, ve které využil dostupná data z populačních cenzů za katastrální území. Ve své analýze použil nejen socio-ekonomické charakteristiky populace (např. podíl úředníků, podíl dělníků), ale také ukazatele, jimiž je možné popsat kvalitu bydlení (např. zalidněnost bytu, podíl bytů s koupelnou, počet pokojů, nájemné) (viz obr. 4). Hodnocení podle ekologických typů zobrazuje obr. 5. Matějů (1980, str. 578) došel k závěru, že „Praha v roce 1930 měla „všechny parametry ekologického vzorce kapitalistického velkoměsta, s tím rozdílem, že prostorová lokalizace buržoazie a úřednictva není výlučně na okraji města, nýbrž ještě stále i v jeho centru.“ Nejvyšší koncentrace však dosahovala buržoazie a úřednictvo v nově budovaných rezidenčních čtvrtích (např. Dejvice, Bubeneč, část Střešovic).
Obr. 4: Seznam proměnných, které Petr Matějů použil ve faktorové a typologické analýze pro hodnocení sociální struktury. Zdroj: Matějů 1980.
Obr. 5: Sociální charakteristiky ekologických typů v roce 1930 podle výsledků faktorové analýzy Matějů. Zdroj: Matějů 1980.
Pozn.: Ekologický typ 1 zahrnuje pražské historické jádro s některými přilehlými čtvrtěmi (Karlín, Vinohrady); typ 2 prstenec čtvrtí převážně ve vnitřním městě, zpravidla vázaných na průmyslové koncentrace Prahy; typ 3 severozápadní sektor obytných čtvrtí s kvalitním bytovým fondem; typ 4 okrajové čtvrti se smíšenou sociální strukturou; typ 5 okrajové čtvrti převážně dělnické.
Literatura a zdroje dat
CHARVÁT, F., VEČERNÍK, J. (1977): Dynamika a reprodukce sociálně třídní struktury Prahy. Sociologický Časopis, 13(1), 13–27.
KRÁL, J. (1946): Zeměpisný průvodce Velkou Prahou a její kulturní oblastí. Melantrich, Praha.
MATĚJŮ, P. (1980): Vývoj sociálně prostorové struktury Prahy v letech 1930–1970 ve světle faktorové analýzy. Sociologický časopis, 16, 572–591.
MOSCHELESOVÁ, J. (1937): The demographic, social, and economic regions of Greater Prague: A contribution to urban geography. Geographical Review, 27(3), 414–429.
Poděkování
Příspěvek vznikl v rámci projektu NAKI č. DG20P02OVV013 s názvem
„Pražská předměstí: dynamika sociálního prostředí rostoucí metropole“.
